Šárka
Jak ses dostala k tomu, že jsi tady v Olivovně?
Před dvěma lety mě sem poslali rodiče, spíš na mě tlačili: jeď sem a zhubni. Mně se to moc nelíbilo a moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem to přijmula a jela jsem sem a zhubla jsem tady nějakých 10kg. Řekla jsem si, to je dobrý, vydržím to, ale to úplně nedopadlo, vydržela jsem to dva měsíce a pak jsem šla zpátky do tý svý linie, ve který jsem byla před Olivovnou. Tím pádem jsem zase nabrala. Bylo to asi tím, že jsem předtím nejela ze své vlastní vůle, ale poslali mě rodiče.
Teď už tady jsem ze své vlastní vůle. Proto, než jsem sem jela, jsem začla držet to, co jsme drželi tady. Takže už nějakých 4 – 5 měsíců držím to, co jsme drželi tady, což je pravidelná strava, mít jídlo pětkrát šestkrát denně, pohyb, být na čerstvým vzduchu, jíst zdravěji a necpat se furt něčím – pak ta váha šla dolů.
Pak mi přišla nabídka od Olivovny, jestli sem nechci jet. Mamka mi to řekla a já jsem okamžitě řekla, že bych chtěla znova jet a že už bych to chtěla dodržet. Uvidím, jestli se pak budu cítit líp, což doufám, že jo. Už teď na sobě docela cejtím, ty změny, tím že mám dole 12 kg, z toho 6 kg tady. Je tady i dobrý kolektiv, člověk se tady víc otrká. Je to i pro ty mladší děti, že tady jsou s těma staršíma a pro ty starší, že k těm menším se musej chovat líp.
Určitě je lepší sem jet z vlastní vůle než z vůle rodičů, když to pak rodiče tlačej, to musíš jíst, to nesmíš jíst. Když jede člověk z vlastní vůle, tak přeci jen, cvičí se mu líp.
Co se změnilo od minula, když jsi jela z vůle rodičů? Co byla ta změna?
Rodiče mě půl roku přemlouvali, jeď tam a já pořád ne, ne, ne, ale už na mě tak tlačili, že jsme si řekla, že to zkusím. No tak jsem jela. Bylo to tady dobrý. Já to tady mám ráda, protože pořád něco děláme a nesedíme furt na zadku a nekoukáme. Máme pohyb a jsou tady super lidi, jakože i personál, že si s nima můžeme povídat normálně. Jak s rehabiliťákama, tak s vychovatelema a sestřičkama, se všema.
Za ty dva roky se to otočilo a sama jsem si řekla, proč jím tak špatně, když můžu být hezčí a líbit se sama sobě. Když šla váha dolů, řekla jsem si, jo, takhle je to lepší než se jenom přejídat a kynout.
A co konkrétně ses tady naučila?
Naučila jsem se tu stravu, že někdy je lepší si dát míň, ale lepšího a zdravějšího jídla. Uvařit si třeba doma špagety než si je dát třeba z konzervy. Uvařit si to doma a vědět, co si do toho dám než jít třeba do nějakýho fast foodu, když tam se to dělá na těch olejích.
Dělat si i svačiny do školy, to jsem nikdy nedělala. Když tam tady viděla, že svačinu máme a že je to dobrý, že člověk nemá hlad, tak jsem si svačiny začala dělat.
A pak hodně i to cvičení. První týden ty svaly bolej, ale pak to přejde a člověk se cítí líp a když pak cvičíme, tak je už víc rozhejbanej. Začne na sobě hodně cítit změny. A pak si doma člověk řekne, vždyť v Olivovně to šlo, tak proč by to nešlo doma? Tady cvičíme ve skupinkách, což je dobrý, a když potřebujeme poradit, můžeme za rehabiliťákama, aby nám poradili jak cvičit a jak to správně dělat.
Popíšeš nám jeden normální den v Olivovně?
Ráno nás vzbudí sestřička, jdeme na rozcvičku, uděláme nějaký kolečka kolem Olivovny a pak se protáhneme, aby se svaly trochu rozhejbaly. Pak jdeme na snídani a dodělat hygienu. Pak je škola, pro ty, kdo mají školu. Pak jsou procedury, vodoléčba a rehabilitace. V 10 je svačina. Pak zase škola a pak oběd. Když máme cvičení, tak máme hodinu odpolední klid a pak jdeme cvičit. A když nemáme cvičení, tak máme dvě hodiny odpolední klid a pak jdeme na svačinu. Pak jsou hry k celoturnusovému tématu, jako teď Youtubeři, nebo jdeme na procházku nebo hrát vybiku. Pak je večeře, hlášení, koupání. Pak jdeme občas ještě ven večer, když to dovolí vychovatel. Pak je druhá večeře a jdeme spát. Takhle vypadá celej den.
Jak se Ti líbí v areálu?
Je to tady příjemný, je to velký a ta příroda je tady hezká. Všude kolem Olivovny je příroda.
Co bys vzkázala těm, kteří se sem teprve chystají?
Určitě je dobrý jet sem z vlastní vůle a ne z vůle rodičů. Myslím, že spousta lidí má odsud pozitivní zkušenost, protože je tady dobrej kolektiv. Je tady hodně dětí, takže si každej najde svýho k sobě. Jsou tady kluci i holky a nedělají se žádné rozdíly. Myslím, že spoustě lidem to hodně pomohlo.
V čem ti to, že jsi zhubla, nejvíc pomohlo v normálním životě?
Člověk se cejtí líp, takovej lehčí. Když si člověk představí 10 kg, třeba batoh a jde se s tím projít, tak je to hrozně náročný. Pak si uvědomí, že 10kg bylo hodně a pro to tělo úplně zbytečná váha, kterou má tahat. A hlavně okolí na člověka reaguje líp.
Jak reagovalo okolí, když ses vrátila?
Okolí na mě reagovalo úplně jinak, jakože ty jsi zhubla, jsi dobrá.
Teď už se začínám líbit sama sobě, což bylo pro mě to hlavní. Už to není mikina, tepláky a jít někam. Je dobrý podívat se na porovnávající fotku před a po, je hrozně hezký a říct si, jak jsem takhle dřív mohla vypadat a proč jsem takhle vypadala. A říct si, vypadala jsem tak proto, že jsem se přejídala.
Chceš ještě něco vzkázat?
Určitě by to měl každý, kdo má problém s obezitou, zkusit. Tady dostane spoustu zkušeností, i když si to tady třeba neuvědomí. Já jsem si to taky neuvědomovala, že jíme šestkrát denně a chodíme cvičit. Ale pak když si člověk vzpomene, jak jsme to dělali tady, tak si uvědomí, že je to dobrý a že to něčemu pomohlo.
Ty jsi tady podruhé. Má smysl opakovat pobyt?
Jo, přijde mi to dobrý. Potkali jsme se tady i s lidma, kteří tady byli se mnou před dvěma lety. Je fajn si to zopakovat, i když jen na udržení váhy. Když už holky dosáhnou váhy, kdy už nemají obezitu nebo jim chybí jen pár kilo, aby obezitu neměly, tak je dobrý sem jet a zopakovat si to.
Odkud jsi?
Z Mělníka, tak hodinu a půl cesty, není to daleko.
Čeho by se mohly děti, které se sem chystají bát?
Možná by se mohly zaleknout, jak je velká ta budova. A taky toho, když jim někdo řekne „vy tam budete hrozně sportovat“, toho by se mohlo to dítě leknout. Nebo když jim někdo řekne „teď budeš jíst zdravě“ a oni si představí jenom ty suchý rohlíky a podobný věci. Ale pak tomu tak není, dostáváme tady normální jídla, ty co dostáváme doma, jen trochu zdravěji, samozřejmě. A ten sport tady taky máme každý den něco, i jen volnočasově, i při těch hrách. Ale člověk už to pak při těch hrách nevnímá jako sport. Není se čeho bát.
A kamarády si tady člověk najde?
Jo, to si najde. Bavíme se i s klukama i s holkama, protože každej je nějakej a sedne jinak. Samozřejmě jsou tady skupinky, ale bavíme se všichni.
Co tě tady nejvíc překvapilo?
To, že je to opravdu zdravotnické zařízení, jsou tady doktoři a všichni tady nosej ty zdravotnický věci a kalhoty. Ale člověk si pak zvykne a přijde mu to normální. Ale pak zjistí, že si se setřičkama může povídat a není to, jako kdyby šel doktorovi. Přišlo mi zvláštní na měsíc odjet od rodičů, ale jsou tady vychovatelé a sestřičky, kteří rodiče trochu nahraděj. Můžeme za nimi přijít a povídat si o čemkoli. A ještě je tady paní psycholožka, které se můžeme jít svěřit a další člověk už se to nedozví, což je dobrý, že to tady takhle funguje.
Těšíš se domů?
Teším J
Fotogalerie
