Adam: Vážil přes 100 kilo, šikanu zažil i od trenéra
Datum publikace:
Příběh chlapce, který se vzepřel - příběh Adama
Ve čtrnácti se postavil před rodiče a neústupně oznámil, že takhle dál pokračovat nechce. Adam Gábor prokázal nezlomnou vůli změnit svůj život, výrazně mu k tomu pomohla říčanská Olivova dětská léčebna. Radikálně otočil své stravovací návyky a vrhnul se do cvičení. Inspirativní příběh nyní osmnáctiletého mladíka nabízí Aktuálně.cz v rámci projektu Generace bez pohybu.
V Olivově dětské léčebně se poprvé objevil v roce 2021. Bylo mu čtrnáct let. Od té doby v Říčanech absolvoval čtyři pobyty. Momentálně je na pátém, ale už ne v roli pacienta. Své zkušenosti předává dětem jako pomocný vychovatel.
"Je fascinující, že se z pacienta může stát někdo, kdo může děti inspirovat díky tomu, že si prošel tím samým," říká Adam v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
"Léčebně musím za všechno poděkovat, velká většina zdravých návyků pochází odsud. Pochopil jsem své tělo, pochopil jsem jídlo, dali mi tady toho spoustu. Denní rutinu a režim, mentální odolnost je také jednou z těch věcí. Měl jsem nulové sebevědomí, dělal jsem si ze sebe legraci, bavil tím všechny okolo, ale shazoval jsem sám sebe," vypráví.
Ve čtrnácti vážil 106 kilo. Dostával křeče do nohou, špatně se mu dýchalo, měl náběh na astma. Ve škole čelil posměchu a šikaně za svůj vzhled.
Když mu kamarád, kterého zná od školky, řekl, že by byl rád, kdyby se sebou něco udělal, šlo o poslední kapku.
"Je jako můj bratr a řekl mi, že ho trápí, jak se cítím a jak vypadám. To mě strašně uhodilo do srdce. Věděl jsem, že už je to vážné," vzpomíná.
Toho dne přišel za rodiči do obýváku a pevným hlasem pronesl: "Rodino, já chci zhubnout. Ať to stojí, co to stojí, chci zhubnout. Chci být zdravý, chci být na světě co nejdéle."
Jeho tehdejší režim zahrnoval spoustu jídla. Ráno třeba dva krajíce chleba s máslem, šunkou a sýrem, místo nutričně hodnotných svačin bonbony, zmrzlina nebo jiné cukrovinky. K obědu obrovské porce, jak sám přiznává.
"Neuměl jsem se ovládat. Místo tří knedlíků, které by mi stačily, jsem si jich dal šest," říká. Vodu téměř nepil, přednost měly slazené nápoje. Večeře povětšinou sestávala z pečiva, tavených sýrů, uzenin.
"To jsem konzumoval opravdu ve velkém," vzpomíná.
Po každém jídle si lehl na gauč, sledoval televizi, hrál hry. Klidně i do noci, k ruce měl přitom pytlík popcornu nebo jiné pochutiny. Spal málo, nekvalitně, někdy jen čtyři nebo pět hodin.
Pohyb pro něj od jisté doby vůbec neexistoval. Adam sice v dětství hrál tenis, jednoho dne ale z tréninku odešel s pláčem. A už se na kurt nikdy nevrátil.
"Přišel nový trenér a pořád mi nadával. Kvůli tomu, jak vypadám. Že jsem pomalý. Pořád do mě jel. Až mi jednou došla trpělivost, odpálil jsem míč, zahodil raketu a odešel," vypráví Adam.
"Takhle byla moje snaha o pohyb zničena šikanou. Potom už jsem se nehýbal a trávil volný čas jen na konzoli, na počítači nebo u televize."
Když s rodiči vybrali "Olivovnu", bál se, co ho tam čeká, čím si bude muset projít a co všechno mu odepřou. Zároveň ale cítil hrdost na to, že se sebou začíná něco dělat.
Článek vyšel na Aktuálně.cz a můžete si jej přečíst i zde, viz. odkaz:
Fotogalerie
